Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka s Amiši

24. 10. 2010

Přijeli jsme pomáhat, ale nakonec se to strhlo v nekonečný boj. V boj o to, kdo bude na koho hodnější. A ačkoli jsme se snažili, co jsme mohli, vyhrát válku proti amišům bylo nemožné.

 

amish-group-picture.jpg

 

 

Orva a Naomi a všichni jejich sousedé nás okamžitě přijali za vlastní. Když jsme přijeli, čekala nás obrovská hostina. Všichni sousedé se seběhli, aby se setkali s těmi vysokoškolskými nadšenci, kteří chtějí žít týden bez elektřiny a moderních technologií. Během pár minut už ovládali naše jména a jeden druhému nadšeně vyprávěli, odkud jsme a co studujeme. A ačkoli oni sami končí školu osmým ročníkem a o našich abstraktních oborech typu sociologie a antropologie si museli myslet své, v jejich hlasech jsme nikdo nezaslechl ani špetku pohrdání.

 

nas-statek.jpg

Původní plán byl, že budem přes den tvrdě pracovat a po večerech budem chodit na večeři do amišských domácností. Jenže oni nás tvrdě pracovat nenechali! Po chvíli hrabání listí už nás zvali na svačinu (o velikosti oběda), následoval vydatný oběd, a pak opět nějaká svačina - sotva jsme to všechno stíhali strávit. Jejich jídlo bylo tak výborné, že jsme nikdo neodolal, a na konci týdne měla většina z nás problém zapnout kalhoty.

Bohužel až v půlce týdne nám došlo, že když Amišům něco pochválíme, budou se nám to snažit za každou cenu dát.  Začalo to mátovým čajem. Při pondělním obědě jsme se všichni rozplývali nad jeho jedinečnou vůní a chutí. Okamžitě se to rozneslo a od té chvíle nám všechny domácnosti zabízely přesně ten samý mátový čaj. Jeden z nás zase při konverzaci o medu zmínil, že ho má rád. Než stihl zareagovat, jeden z Amišů už kupoval med pro celou naši skupinku. Kamarádka Stephanie zase pochválila Amišce Idě její ruční malbu na sklo. Na konci týdne jsme dostali od Idy na památku deset střešních tašek pomalovaných stejným stylem, jako byly ty sklenice. Také jsme se mylně domnívali, že chválit kuchařkám jídlo a ptát se jich na recepty nebude mít žádné následky. Hádejte, co nám při odjezdu každému dali? Kuchařku plnou místních amišských receptů, s podpisy všech lidí, u kterých jsme byli na večeři.

 

david-reda---specialne-pro-jeho-maminku.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Kromě hrabání listí a neustálého jezení jsme také vyráběli židle, myli dýně, pekli a učili v Amišských školách. Amišské školy jsou jednotřídky. V každé učí dva učitelé, kteří si mezi sebou rozdělí ročníky 1 až  8 a místnost během hodin předělí závěsem. Každý učitel má na starost kolem 12 dětí a zatímco vysvětluje látku jednomu ročníku, ostatní dělají samostatnou práci. Amišské děti jsou neskutečně ukázněné. Zatímco se učitel věnuje malé skupince vepředu, ostatní mlčí a pilně pracují. Vědí, že když budou zlobit, dozví se to ještě ten večer rodiče, protože učitel s nimi úzce spolupracuje. Ještě víc než Amišské děti mě překvapili jejich učitelé. Ačkoli nemají žádné pedagogické vzdělání a stejně jako ostatní Amiši skončili školu osmým ročníkem, nerozeznala bych je od učitelů s vysokou. Kromě toho, že to se svými studenty výborně umí, se jim také naplno věnují o přestávkách, před začátkem vyučování i po škole. Ráno jim pomohou uvázat koně a zaparkovat bryčku, o přestávkách s nimi hrají venku volejbal, při obědě si s nimi sednou k jednomu stolu a po škole pomohou s osedláním koně.

 

amisske-miminko.jpg

 Ještě jsem nenarazila na skupinu křesťanů, kteří by byli tak otevření a tolerantní jako Amišové. Ačkoli celý jejich život se točí kolem víry v Boha, nikdy se nám ji nesnažili nutit, za náš životní styl nás nesoudilil a při svých náboženských obřadech dělali vše pro to, abychom se cítili pohodlně. Oblíbila jsem si jejich tichou modlitbu před jídlem, při které se všichni postaví do kruhu a na výzvu "Let's have a silent prayer" na minutu zmlknou. Ticho pak přehluší jedna z autorit nenápadným "ehmm" a všichni se zase začnou bavit. Na naši žádost nás Amišové také vzali s sebou do kostela. Sedět tři hodiny na tvrdé lavici a nerozumět ani slovo (mluví pensylvánskou němčinou) byl docela zážitek. Naštěstí mají Amišové spoustu miminek a bylo pořád na co koukat. Fascinovalo mě, kolik Amišských otců se při obřadu věnovalo svým řvoucím dětem, zatímco se on-a-wagon.jpgjejich manželky vklidu modlily. 

Z písničky na rozloučenou jsem zvládla zazpívat jen první řádku, a pak se ze mě vyvalil potok slz. Uvidím je ještě někdy? Zatímco jsem jsem se loučila s naší rodinkou a přemáhala se, abych omylem nějakého muže neobjala (to se nesmí...), shromáždilo se na dvorku celé sousedstvo a zablokovalo naše auta svými koňmi a bryčkami. Nakonec nás ale pustili a my vyrazili zpět na Grinnell, jít se dál intelektuálně mučit a časem zapomenout, jaké to je být součástí obrovské milující komunity.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(Lucka, 24. 12. 2010 20:36)

Díky za tyto řádky i za fotky. Více takových článků.

clanek

(Marketa, 6. 11. 2010 20:10)

super :D muselo to tam byt skely

Amišové

(Naďa, 5. 11. 2010 13:40)

Se zájmem sleduji tvé příspěvky, popisující život
na univerzitě a částečně i v USA.
Poslední příspěvek, týkající se Amišů, bych doporučovala rozšířit o více podrobností z jejich
života. Kde žijí, jak žijí, jak bydlí, kolik jich je, jakou mají samosprávu, co jedí, zda-li si sami pěstují potraviny, nebo je kupují.

Díky

(Isamel, 1. 11. 2010 15:49)

Pěkný článek.